Moje čtvrtstoletí

14.08.2018

Na začátku srpna se zase zopakoval den, kdy jsem se už po pětadvacáté narodila. 

Tohle nebude zrovna příběh typu: "Ráno jsem se probudila, na posteli leželo 100 rudých růží a než jsem se protáhla, došel můj kluk se snídaní do postele" .. né, takhle to opravdu nebylo. 

Pár dní před tímhle dnem k nám na návštěvu dorazil "skorotchán" se svou sedmiletou dcerou, takže jsem měli každý den nabitý program ... od sjíždění vody, děstkýho zábavnýho parku, jízdy vláčkem atd.

Ráno jsem se vzbudila s tak "úžasnou" náladou. 

Né že bych byla na ránu hned co jsem otevřela oči, ale byla jsem jak přejetá parním válcem a upřímně jsem neměla sebemenší chuť cokoliv slavit. 

Od mýho probuzení se mi honilo hlavou ... tak, je ti 25.. dál už to bude jen horší ... vrásky, plíny, protézy, stahovací spoďáry.

Jasně že svý horší polovině vlastního já, co v tento den měla mimochodem evidentě hlavní službu, nebudete vymlouvat, že se ještě stále můžete označit za relativně mladou, za tu s relativně pevným zadkem, a ne povislíma prsama (to proto, že po zhubnutí žádný nemám), za tu relativně bez vrásek, za tu co má práci, už nějakou dobu buduje rodinný hnízdo s klukem a psem a atd. 

Nechtěla jsem všem okolo kazit náladu, tak jsem se snažila svoji na hovno náladu zakrýt pořádnýma slunečníma brejlema. 

Jeli jsme se čvachtat nedaleko od Znojma na "Kaolinku", kde jsem úspěšně zamakala na svým opálení - 360 dní v roce jsem jak ředitel vápenky ... náš pes se konečně zbavil strachu z vody a malá mi vytvarovala hrníček z hlíny a skorotchánovi popelník. Je hezký, jak to malé dítě ví, co přesně potřebujeme. 

Byla to sranda. 

Pak to ale přišlo. Můj výbuch v podobě řevu a blbejch připomínek. Btw: Na moji obranu ... tohle se stalo až po tom, co mi můj kluk oznámil, že na to, abych si dala sprchu, nalíčila se, najedla a sbalila se na večer v kempu, mi musí stačit cca hodinka. 

Ó můj bože, mě snad vomejou! Neříkám nic, že jsme to vlastně všecko stihli, ještě s menší rezervou, ale panika musela bejt, to bych nebyla já. 

Dalším bodem našeho programu, který na tento den vymyslel můj kluk se "skorotchánem" byla projížďka vláčkem po Znojmě. Byla to nechutná sauna, ale byla to sranda a tohle se těm dvoum opravdu povedlo. 

Na závěr večera jsme dorazili do kempu, kluci jeli nakoupit ještě něco na večer a já zatím hlídala malou. Pár minut po odjezdu kluků mi zavolali naši, aby mi taky připomněli moje čtvrtstoletí. Ano až v 25 letech jsem se dozvěděla že jsem se narodila někdy kolem páté večer a proto celej den čekali, aby mi zavolali v ten správný čas. Jsou prostě boží.

Po příjezdu kluků zpět z nákupáku se to stalo. Dary, dary veledary. 

Víte co je boží? Mít kluka, kterej občas přesně ví, co chcete a po čem už x let toužíte. 

No jó, byl tam. Dostala jsem Instax. Prostě to, co chcete už pár let a pořád si říkáte né, neutratím takový prachy za foťák. A teď se tam na mě hezky kření z poličky a u něj se válej nádherný fotky, jak z toho večera, tak i ze zbytku dovolený. 

Co vám budu dál kecat, po obdržení tohoto dárku jsem byla jak mílijus už celej večer, pištěla jsem štěstím a ukápla i slzička. 

Vlastně když se na ten den podívám trošku s odstupem, byl to od kluků moc hezky vymyšlenej a propracovanej den, akorát já byla trošičku na ránu, ale ten Instax to zachránil. 

Takže zapisuju do mojí životní kroniky - pětadvacátiny splněny, přežila jsem a moje věno se rozrostlo a nádhernej, božskej a úplně dokonalej foták. 

Není to jen o tom Instaxu .. je to o tom, že vám dá vaše polovička dárek, kterej vám pomůže na cestě za snem, kterej si pomalu ale jistě plníte.

Tak zas příště o něčem jiném ... Kitchenstory :)